Nastal čas se věnovat analýze liberalismu, jak jsem avizoval v reakci na článek paní Lipovské. Moje poměrně pesimistické vidění současného světa a ještě pesimističtější vidění budoucnosti vychází z přesvědčení, že naše politická realita je zásadním způsobem pokřivená. Tato úvaha vysvětluje proč.

Definice liberalismu

Definice liberalismu z české wiki:

Liberalismus (latinsky liber svobodný, liberalis svobody se týkající, svobodomyslný) je politický směr nebo také filosofický pohled, který stojí na tom, že svoboda je prioritní politická hodnota.

Definice je to dostatečná, obsahuje podstatné, ale chybí zmínka o rovnosti, druhém pilíři liberalismu. Proto uvádím ještě další dvě slovníkové definice:

Thefreedictionary.com definuje liberalismus takto:

A political theory founded on the natural goodness of humans and the autonomy of the individual and favoring civil and political liberties, government by law with the consent of the governed, and protection from arbitrary authority.

Miriam-Webster se příliš neliší:

A political philosophy based on belief in progress, the essential goodness of the human race, and the autonomy of the individual and standing for the protection of political and civil liberties; specifically : such a philosophy that considers government as a crucial instrument for amelioration of social inequities (as those involving race, gender, or class)

Podtrženo, sečteno, klíčové myšlenky liberalismu jsou tyto:

Jinými slovy: liberál je člověk, který věří, že přirozená lidská dobrota se nemohla projevit kvůli svévolné autoritě, jež ji dusila. Individuální autonomie je cesta, jak se přiorozená lidská dobrota může prosadit. K tomu je třeba právní stát, který lidem zajistí právo na tuto autonomii a vláda, která bude vládnout se souhlasem ovládaných a ochrání lidi před svévolí autority, protože jejím prioritním úkolem bude svoboda, rovnost a pokrok.

To je, řekl bych, férový popis, čemu liberálové věří a jaká je jejich společenská vize.

Rozporná podstata

Víra v pokrok a přirozenou lidskou dobrotu jsou spíše předpoklady, netvoří esenci liberalismu. Ve společenský pokrok a lidskou dobrotu mohou věřit i neliberálové, a proto se jimi zde zabývat nebudu.

Autonomie jednotlivce je pro současného liberála důležitá, pokud je dotyčný jednotlivec součástí preferovaných skupin. Např. autonomie nekuřáka má u liberála větší váhu než autonomie kuřáka. To velice úzce souvisí se zásadním rozporem, který je obsažený přímo v esenci liberalismu a o kterém budu hovořit za chvíli.

Za esenci liberalismu považuju třetí bod: svoboda a rovnost jsou prioritním úkolem vlády. Liberalismus je primárně politická filozofie a politická filozofie se zabývá tím, jaká politika se má prosazovat a co má vláda dělat. A právě v tom spočívá zmíněný zásadní rozpor.

Problém je v tom, že svoboda, chápaná jako svoboda politická, nemůže být prioritním úkolem vlády. Svobodu nelze prosazovat politicky, protože politika je autoritativní diskriminace. Svoboda v liberálním pojetí je svobodou od autority, svobodou od diskriminace. Liberalismus chce svět osvobodit od jakékoliv formy autority a diskriminace politickým činem prostřednictvím instituce vlády, tedy diskriminující autority. A právě v tom spočívá logický rozpor, díky němuž je liberalismus vždycky něčím jiným, než tím, čím tvrdí, že je. Liberalismus je v neustálé válce s realitou.

Svoboda náboženství v praxi znamená vládu bezbožectví, svoboda slova v praxi znamená politickou korektnost, svoboda shromažďování znamená pochody homosexuálů atd. Příčinou toho všeho je, že nelze prosazovat svobodu obecně. Lze prosazovat pravidla, co se smí a co se nesmí, co dělat lze a co nelze. Svoboda pro jedny je omezení pro druhé. Svoboda otrokářů je nesvobodou otroků a omezení svobody otrokářů přináší svobodu otrokům. Svoboda kuřáků je omezením pro nekuřáky a naopak. Nakonec musí přijít někdo, kdo rozhodne, jak věci mají být, a bude tuto svou koncepci obecného dobra autoritativně prosazovat a bránit proti všem, kdo nesouhlasí. Taková je realita, ze které liberálové nemohou uniknout. Realita je přirozeně autoritářská.

Právní stát, vláda se souhlasem ovládaných, demokracie, univerzální volební právo, lidská práva, to je agenda, kterou se liberálové pokouší aplikovat v politické praxi. Proč nefungují, jak by podle liberálů měly, tím se budu zabývat někdy příště.

Střet s realitou

Výše uvedené bohužel není jen pouhá abstraktní úvaha, vhodná jako předmět vysoce intelektuálních debat nad sklenkou vína ve tři hodiny ráno. Rozporná podstata liberalismu má velice praktické důsledky, mezi něž patří i hromady mrtvol v počtech, které jen tak něco nepřekoná.

Neboť liberálové uvedli do chodu mechanismus, pomocí kterého se nové a nové vlny radikálů postupně dostávali a dostávají k veslu. Tak se radikalismus včerejška stává zpátečnictvím zítřka, když nová generace radikálů s odporem zírá na odvrácenou (autoritativní) stranu etablované verze liberalismu a dožaduje se svého vlastního pojetí svobody a rovnosti. Ale o tom také někdy příště.

Na závěr

Výše uvedené také není z mé hlavy. Kritika liberalismu z pera konzervativních myslitelů je známá. V tomto příspěvku jsem vycházel z práce dnes již bohužel zesnulého katolického bloggera Zippyho. Téma liberalismu patřilo vedle lichvy k jeho oblíbeným, často se k němu vracel a vždy ho dokázal uchopit originálním způsobem. Teze o rozporné podstatě liberalismu je jeho.