Média jako zvěstovatel lži

Vraceli jsme se vlakem z výletu a při vystupování jsem si všiml reklamy na Český rozhlas a jeho pořad týkající se otázky migrantů. Prý jsme všichni migranti a jediný rozdíl mezi námi a nimi je ten, že my jsme přišli o pár století dřív.

Tento text nemá být o migrantech. Nicméně výše citované tvrzení je na mainstreamovou stanici, která se prezentuje jako seriózní, poněkud hloupé. Podle této logiky bych u sebe měl ubytovat každého squattera, který jde kolem, protože jediný rozdíl mezi námi je ten, že já se nastěhoval o několik let dřív.

To je jen jeden příklad z mnoha. V jistém okamžiku jsem nebyl dále schopen sledovat zprávy, protože jsem viděl samé ideologicky podbarvené informace podávané jako neutrální fakta a pravdy. A tak jsem doma zrušil televizi.

V jistém smyslu jsou tzv. svobodná média horší než komunistický rozhlas a televize. Za komunistů člověk alespoň věděl, že poslouchá propagandu. Dnes už média nemusí držet stranickou linii. Paradoxní je, že to dělají dobrovolně a vypadá to přesvědčivěji.

Plyne z toho poučení, že svobodná média jsou mnohem lepším nástrojem propagandy než média nesvobodná.

Média jako uzurpátor

S médii je další problém: uzurpují si role jiných institucí. Většinou role arbitrů, soudců a jiných autorit.

Sledoval jsem nedávno relativně nevinný pořad, jehož jméno si nepamatuju. Televize se v něm zabývala případem majitelů pozemku, jejichž nemovitost ničila vlhkost prosakující z nedalekého nevyčištěného potoka. Ten náležel státu a stát se o něj (prostřednictvím obce) nestaral.

Klasický sousedský spor. Je docela dobře možné, že právo bylo na straně majitelů pozemku. A je možné, že nebylo. Skutečnou autoritou, která by měla spor rozhodnout, je soud. Nevidím důvod, proč by se věci měla věnovat televize. Nevidím důvod, proč by se o věc měla zajímat veřejnost.

Pokud televize chce vzdělávat občana ve věcech občanského nebo vlastnického práva, nechť natočí dokumentární pořad, kde se budou probírat již vyřešené případy, nebo něco podobného. Točit o probíhajících sporech je určitá forma politického nátlaku.

Je pravda, že redaktoři kontaktovali právnické experty, ale skutečností zůstává, že ani oni, ani televize nemají autoritu spor rozhodnout. Ani nemají právo předjímat či ovlivňovat výsledek. Už vůbec nemají právo ovlivňovat veřejnost.

Média jako politický hráč

Dle mého soudu není náhoda, že vzestup médií a vzestup liberalismu šly ruku v ruce. Média sice nemají přímou politickou moc, ale disponují mocným vlivem. Dokážou nastolit témata, ovlivňovat veřejnost a tím pádem vytvářet tlak na politiky. Ne nadarmo se média označují jako „sedmá velmoc“ či „hlídací pes demokracie“.

Ve skutečnosti, a to je opět paradox, jsou média patrně největším nepřítelem demokracie. Po zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem se americká média chovala naprosto nehorázným způsobem. I když se od té doby situace poněkud uklidnila, Trump nikdy nebude zahrnován takovou mediální přízní jako jeho předchůdce Obama. Jistou ozvěnu podobné hysterie jsme mohli pozorovat i u nás v souvislosti se Zemanem, Babišem a podobnými figurami, které zrovna nevoní mediální elitě. Média prostě nemohla překousnout, že lid zvolil někoho, koho jim neposvětili. Minimálně od té chvíle by už nikdo neměl mít pochybnosti o „nestrannosti“ médií.

Sám nejsem velkým příznivcem demokracie, ale ve světě bez médií bychom patrně byli schopni daleko lépe docenit pozitiva i negativa demokracie.

Kam s ním?

Na klasickou nerudovskou otázku mám poměrně jednoznačnou odpověď: světu by se bez moderních médií patrně dařilo lépe. V čem tak jasno úplně nemám, je, zda se to týká i internetu. Myslím, že pokud ne už nyní, tak velmi brzy se ho to týkat bude.

Pro politiky, kteří by chtěli zavést něco, co by aspoň vzdáleně připomínalo konzervativní řád, mám následující radu: chcete-li skutečně vládnout své zemi, najděte způsob, jak umlčet média. Když to nepůjde jinak, tak alespoň politicky orientovaná média. Cenzura je zcela přijatelná, ale nejlepší by bylo celou tuto instituci zavřít, zamknout a zahodit klíč.