Alternativní pohledy na levici. Část 3

rpt
dne @ číslo 25

Jiné pojetí má Spandrell, který přišel s pojmem bioleninismus. Je to pokus definovat levici jako čisté oportunisty, kteří pouze využívají menšin jako výtah k moci. V jeho pojetí neexistuje definice pravice, protože levice je pouze mechanismus či strategie, která vede k nahrazení stávající vládní garnitury novou.

Proto si nejsem jist, zda s tímto pojetím souhlasím, ale nelze mu upřít vysokou míru shody s faktickým stavem tohoto světa.

Zbývající dvě části tohoto textu:

Původní Spandrellovy texty:

Spandrellův bioleninismus

Našince to možná překvapí, ale leninismus byl úspěšný systém. Bolševici byli velice malá, nepříliš populární strana, a přesto svrhli carskou vládu, vyhráli občanskou válku, popravili carskou rodinu a prakticky z ničeho vybudovali relativně funkční politický systém. To, že východní blok zkolaboval bylo dáno nefunkčností komunistické ekonomiky, nikoliv selháním systému vlády jedné strany. Ale to poněkud předbíhám.

Přirozená forma vlády

Feudalismus je přirozená forma vlády. Parta válečníků se ustanoví jako vládnoucí třída, kasta či stav v dobách míru. To je odlišuje od rolníků a dalších poddaných. Mají dobře nastavené politické svazky založené na loajalitě bývalých spolubojovníků. Politický systém je robustní a stabilní. A zároveň osobní, což je přirozenější než neosobní byrokratické procedury, o kterých bude řeč později.

Zároveň je ale problém čehokoliv dosáhnout, provést jakoukoliv kolektivní akci, třebas jen zvýšit daně. Každý pán si žárlivě střeží své léno, svůj majetek. Systém je velice konzervativní. Např. kolektivní obrana je problém. Centralizovaná říše otomanských Turků ohrožovala roztříštěnou Evropu až do 17. století.

Centralizace je to, co chybí. Ta posléze přišla, když se původně feudální státy staly absolutními monarchiemi. Díky liberálním či, jak by řekli marxisté, buržoazním revolucím byly monarchie postupně nahrazeny demokratickými formami vlády, absolutismus však zůstal.

Liberalismus

Absolutismus přispěl k jistému zploštění původně mnohovrstevnaté společenské struktury. K plnému zrušení výsad šlechty a kléru došlo až za plného nástupu liberalismu, ale jejich moc byla oslabena panovníkem už předtím a jejich společenská funkce nahrazena loajálními byrokraty z řad prostých lidí. První náznak leninismu, řekl bych.

Nakonec zůstal pouze třetí stav a společnost se stávala stále více rovnostářskou a masovou. Absolutní monarchie a později v daleko větší míře liberální demokracie se příliš nestaraly o soukromý sektor, který měl víceméně volnou ruku. Odtud rozvoj kapitalismu, průmyslová revoluce, vylidňování venkova, překotná urbanizace, slumy, chudoba, všechno to, co vydláždilo cestu pro příchod marxismu.

Liberální demokracie sice umožnily rozvoj podnikání, ale jako systém vlády selhávaly. Politická krajina byla rozdělená a nestabilní, vlády padaly, rychle se střídaly, revoluce následovaly v rychlém sledu, docházelo k násilnostem atd.

Za těchto okolností se zrodil marxismus. Nabízel lidem, kteří v novém systému nedokázali obstát, že se jejich postavení, jejich status zlepší. Pak přišel Lenin, po něm Stalin a uvedli marxistické myšlenky do praxe.

Klasický leninismus

Leninova metoda byla jednoduchá a účinná. V carském Rusku učinil členem strany každého, kdo měl něco proti carskému režimu. Lidé s nízkým postavením si mohli polepšit výměnou za železnou loajalitu Komunistické straně. Stalin pak stranu očistil a konsolidoval a ta vládla v Rusku bez problémů až do pádu SSSR v roce 1991. Komunistická ekonomika samozřejmě stagnovala, ale politicky byla strana stabilní a její členové loajální.

Co se Leninovi povedlo, byl malý zázrak, neboť s pomocí té malé části nespokojeného plebsu, která byla ambiciózní a neměla co ztratit, vybudoval mocnou říši, jež ovládala dost podstatnou část světa a ve zbytku měla své páté kolony. Její kolaps nebyl způsobem politickou krizí, nýbrž ekonomickou.

Všichni, kdo do té doby něco znamenali nebo měli schopnosti a zkušenosti z držení úřadu či funkce, byli záměrně vynecháni, ba přímo perzekuováni. Lenin věděl, že tito lidé by nebyli dostatečně věrní straně. Lépe se spolehnout na neschopné nebo nezkušené, ale věrné a loajální kádry než na někoho, kdo měl cokoliv společného se starým režimem.

Právě nedostatek loajality je velkým problémem tzv. liberální demokracie, ač je to vydáváno za její sílu. Socialismus tento problém řeší.

Liberální demokracie

Zavedení demokracie znamená, že Cthulhu poplave stále a nevyhnutelně doleva.

Nástup liberalismu znamenal vzestup meritokracie. Když se vesla chopila buržoazie a výsady přestaly být rozlišovacím znakem mezi vysokým a nízkým společenským postavením, staly se jím peníze. Podnikatelé a všichni, kdo dokázali peníze vydělat, získali v nové společnosti výsadní status. Heslem dne se stala efektivita. Kdo nebyl (a není) dostatečně efektivní, končí na spodních stupních potravního řetězce, což mu dává celou řadu důvodů, aby systém nenáviděl nebo se v něm alespoň cítil nepohodlně.

V prostředí volného trhu vznikají firmy jako efektivní prostředek k prosazení určitého záměru, v tomto případě podnikatelského. Efektivnější než kdyby všichni byli samopodnikatelé, kteří spolupracují na základě smluvních svazků. Obdobou firmy v politickém prostředí je politická strana. Ta vznikla pro potřebu mobilizovat členy parlamentu, aby hlasovali stejným způsobem. Důležité zde nejsou osobní kvality a inteligence člena parlamentu, ale jeho loajalita vůči straně.

Lenin to pochopil velice dobře.

Zároveň dává demokracie prostor těm, kdo nejsou u moci, aby se k ní dostali. Protože čísla hrajou ve volebním systému klíčovou roli, v podstatě stačí zmobilizovat dostatečné množství nespokojených příslibem lepšího postavení. Tlak na efektivitu v kapitalistickém systému vytváří takových nespokojenců nadbytek. Nebo vytvářel v dobách před Druhou světovou válkou.

I to pochopili komunisté dobře a byl z toho únor 1948. Získat dostatek hlasů je pro levici relativně snadné.

Byrokracie

Volené orgány ale nejsou jedinou složkou státního aparátu. Je tu ještě byrokracie, soudy, úřady a další nevolené orgány státní správy. Tyto lidi nelze vyměnit tak jednoduše jako získat převahu v parlamentu. Nicméně levice objevila způsob, jak na to.

V zásadě existují dva způsoby. Lenin přišel s jedním, soudci a další úředníci museli být členy partaje. Tak docílil toho, že on kontroloval stranu a strana kontrolovala všechno ostatní.

S druhým přišel Antonio Gramsci a ten byl použit na Západě. Gramsci byl předválečný italský komunista, kterého nechal zavřít Mussolini. Ve vězení měl spoustu času, aby přišel na to, proč selhal a co dělat, aby se to neopakovalo. A on na to přišel. Jeho taktika se nazývá dlouhý pochod institucemi. Je to složité, časově náročné, ale ne natolik, aby se to nedalo provést. A tak se stalo.

Z principu nejde o složitou taktiku. Na začátku stačí ovládnout vzdělávací instituce a veřejná média. Dělba moci a la Montesquie je fajn věc, ale kam všechny složky moci posílají své děti do školy? Je dost velká šance, že jde o jednu a tutéž školu. Koneckonců i v demokracii se elity rekrutují ze stejných institucí, říkáme jim univerzity, a je nepsaným pravidlem, že i ze stejných kruhů. Všichni jsme si sice rovni, ale někteří jsou si rovnější.

Kolem roku 1960 levice ovládla všechny podstatné instituce tohoto typu, aby mohla postupně dosazovat svoje lidi do nevolených orgánů státní moci.

Poválečná situace

Po Druhé světové válce západní svět zbohatl natolik, že i dělnická třída si mohla dovolit auta, ledničky a dovolenou ve Španělsku. Proletariát přestal být revoluční silou, neboť si užíval nově nabytého bohatství a na nějakou revoluci neměl ani pomyšlení. Komunisté museli hledat jiné nespokojené skupiny. A brzy je našly.

Společnost byla rovnostářská, ale zatím dostatečně patriarchální. Vládli v ní bílí, heterosexuální muži. Jejich dominance byla v meritokratické společnosti přirozená, protože ostatní skupiny, ženy, barevní a devianti všeho druhu, s nimi nemohli soutěžit. Neznamená to, že je bílý muž za všech okolností lepší, inteligentnější, výkonější než jeho protějšky z jiných skupin, ale jádro je, a to stačí, aby společenský řád získal charakter, který dominující skupině vyhovuje. Prakticky to znamená, že někteří běloši se mohou vézt jako černí pasažéři a někteří příslušníci jiných skupin mohou mít těžší život, než by se zdálo spravedlivé.

Heterosexuální běloch je člověk, u kterého je pravděpodobné, že si povede relativně dobře za všech okolností a ví to. Proto je poměrně nezávislý a neplýtvá loajalitou vůči vládnoucí třídě. A jak jsme už říkali, liberalismus a demokracie vytváří politicky nestabilní prostředí s volným vstupem pro každého, kdo má dosatek vůle, času a zášti vůči těm, kterým se v životě vedlo lépe.

Jakmile levice ovládla západní univerzity, začaly být budoucí západní elity vychovávány v duchu kulturního marxismu. Kulturní marxismus je západní varianta klasického marxismu, která přesouvá třídní boj z oblasti ekonomické do oblasti kulturní. Bioleninismus je uplatněním kulturního marxismu v praxi podobně, jako je klasický leninismus uplatněním klasického marxismu.

Bioleninismus

Levice na Západě používá stejnou taktiku, jakou použil Lenin v carském Rusku. Jenom se namísto proletariátu snaží zmobilizovat minority, každého, kdo má nízký status a je bez možnosti dostat se výše. Ženy, etnické minority, sexuální devianty apod. Už nejde o třídy a třídní boj. Rozdíly jsou biologické. Jde o to, jak se člověk narodil. Genetika předurčuje osud člověka, zejména v moderní meritokratické společnosti. Odtud bioleninismus.

Osvědčená taktika opět funguje na jedničku. V USA jsou minority, ženy, gayové atd. zcela oddáni Demokratické straně. Ta je na oplátku zcela zaměstnaná importem ilegálů ze třetího světa, aby v určitém bodě jednou provždy přehlasovala dosavadní bílou většinu. Jakmile padne Amerika, zbytek Západu bude rychle následovat, včetně bývalého východního bloku.

Svět se během posledních několika desetiletí posunul doleva o takový kus, jakoby Cthulhu plaval olympijské finále. A protože stále nejsme na konci, levice stále ještě nezískala absolutní moc, ještě nás pár let, možná pár desítek let, čeká. Neboť takový je konečný cíl levice, získat absolutní moc.

Čím více vlevo se Západ bude nacházet, tím drsnější metody bude levice zavádět. Patrně se můžeme těšit na novodobé rudé, transsexuální komisaře, jejichž krutost ještě předčí rudé bestie minulosti. Neboť právě to jsou lidé, na které levice spoléhá, psychopati, sociopati a jinak vyšinutí jedinci. Splňují nutné podmínky: absolutní loajalita, vědí, že v normální společnosti nemají šanci, nemají co ztratit, mají čas a nenávidí nás. Partaj jim dává všechno, co by jinak nemohli mít.

Absolutní moc

Co se stane, jakmile levice dosáhne svého cíle? Když levice získá absolutní moc, pohyb Cthulhu doleva se zastaví. Už není kam jít, není čeho dosáhnout. Taková je zkušenost z bývalého Sovětského svazu a komunistické Číny.

Nastane nehybnost, jakou si pamatujeme z dob totality. Ideologie zamrzne v bodě, kdy došlo k převzetí moci, takže patrně ještě dlouho budeme poslouchat rétoriku rovnosti, ženských práv, práva na sebeurčení apod., ale na vrchol potravního řetězce se opět propracují bílí heterosexuální muži. Biologie se nedá obejít.

Nebo bude mít systém nějakého vnějšího nepřítele, který ho vojensky přemůže. Anebo povede rozklad základních civilizačních prvků, jakými jsou rodina a soukromé vlastnictví k takové destabilizaci, že se moci chopí lokální vládci a nastane éra neofeudalismu.

Poslední dva odstavce už jsou víceméně můj dodatek. Netroufám si odhadnout, který scénář je nejpravděpodobnější. Každopádně nás asi nečeká nudná budoucnost. Ani růžová. Než nastane Druhý příchod, ještě uvidíme neslýchané, uslyšíme nevídané. Bohužel nikoliv jako nezúčastnění diváci, ale jako přímí účastníci budoucích událostí.