Zbožnost a pieta

rpt
dne @ číslo 30

Zbožnost či pieta se netýká pouze Boha a věcí Božích, byť je Bůh základ, ze kterého vychází.

Zbožnost nebo pieta?

Hovoříme-li o pietě či zbožnosti, nemluvíme jenom o náboženství.

Anglické slovo piety má trochu širší význam než české zbožnost. Ani české pieta zcela nevystihuje svůj anglický protějšek. Neboť ten znamená také úctu, synovskou úctu vůči vlastním kořenům. Kromě rodičů jsou takovými kořeny příbuzenstvo, předkové, kraj a vlast, ze které člověk pochází a především Bůh jako zdroj veškerého bytí.

Opakem zbožnosti je bezbožnost, tedy nedostatek úcty ke všemu a každému, komu je člověk úctou povinován. Bezbožník je tedy nejen neznaboh, nevěřící, ale vlastně každý, kdo neprojevuje úctu, kde by měl. Rodičům, předkům, vlasti atd. Řekl bych, že to je výrazný rys moderní doby. Neúcta a rebelanství proti všemu, co bývalo dříve považované za dobré. Jakoby dobro byla slabost.

Zbožnost není ctností spojenou jenom s křesťanstvím. Každé náboženství, každá civilizace, jak se domnívám, považovala zbožnost za ctnost. Řekové, Římané a Židé zcela určitě.

Myslím, že následující (krácené) eseje mnicha, který si říká Aurelius Moner, dostatečně osvětlují otázky zbožnosti a bezbožnosti a jejich vztah k moderní době.

Zbožný Aineiás

Co je pieta? Co znamená být „zbožný, oddaný“? Většina z nás si, když slyší toto slovo, představí úzkostlivého cimprlína, kterého lze často vidět v křesťanských médiích. Ve skutečnosti je zbožnost navýsost mužná ctnost, zasvěcená ochraně lidí. Sv. Tomáš Akvinský definuje zbožnost jako úctu, kterou jsme povinni a dlužni našim kořenům a našim příbuzným. Bůh jako zdroj všeho je na prvním místě (proto má pieta mnoho co dočinění s ctností zbožnosti). Po něm následují naši rodiče, náš rod (příbuzní) a vlast. Tomáš cituje Tulliovu definici:

Je to díky pietě, že konáme povinnost vůči našim příbuzným a spojencům naší země svědomitou službou.

Ta se příliš neliší od Cicerova konceptu:

Nazývají tuto ctnost pietou, jež nás nabádá, abychom plnili svou svatou povinnost vůči naší vlasti, našim rodičům a ostatním, s nimiž jsme spojení pokrevním poutem.

Nyní, když už jsem víc poučen o historii a dědictví naší civilizace, co mi pieta připomíná? Především dvě věci: zaprvé, řadu moderních papežů jménem Pius a zadruhé, zbožného Aineia, hrdinu trojského lidu, jehož osudy vypráví Vergilius ve svém nejznámějším díle Aeneis. V Iliadě je Aineiás představen jako muž natolik proslavený svou zbožností, že ho Řekové i nepřátelští bohové ušetří při všeobecném plenění města. V Aeneis, když už se během obléhání zdá být vše ztraceno a Aineiás se rozhodne zemřít se svou rodinou v boji proti vetřelcům, dvě božská znamení mu tento úmysl rozmluví a ukážou mu cestu k úniku. Aineiás bere svého otce Anchísa na ramena, dále bere trojské Láres a Penátes a v doprovodu své ženy, syna Ascania a malé skupiny následovníků unikne z obležené Tróje. Nakonec se dostane do Latia a stane se předchůdcem římského lidu, předkem Romula a Rema. Juliánovci (rodina Julia a Augusta Caesara) odvozují svou linii právě od Aineia a Ascania.

Aineiás byl proto považován za vzor piety, je znám jako „zbožný Aineiás“. A vskutku je obrazem piety/zbožnosti, nesouc svého nemohoucího otce, trojské bůžky a vedouc svou rodinu a spoluobčany do bezpečí. Podobně jako Lot je i on jedním z posledních zbožných a čestných mužů ušetřených při zničení své civilizace z božího dopuštění, protože se v očích bohů stala dekadentní.

Z příkladu Aineia plyne, že pieta a zbožnost jsou obzvláště mužné kvality: povinnost loajální lásky k Bohu, rodu a zemi. Reflexe ukazuje, že pouze muži dokážou skutečně strážit tyto veřejné ctnosti, protože jejich efektivní implementace a společenská obhajoba vyžaduje mužský intelekt, sílu, emocionální disciplínu. Ženy jsou povolány praktikovat tyto ctnosti také, ale z výše uvedených důvodů je jejich efektivní sociální aplikace primárně úkolem mužů. Historie také ukazuje, že ženy v tomto ohledu kopírují muže. Když muž koná svou povinnost a pěstuje tyto ctnosti veřejně, ženy ho často překonávají v jejich každodenním praktikování. Ale když muž selže, ženy, jež vypadaly jako ty lepší z nás v časech občanských ctností, jsou mnohem zkaženější v časech dekadentních. Opouští své mateřské a zbožné instinkty a stávají se emocionálně závislé na sexuální degradaci. Ve své pýše hromadně vraždí svoje děti a volají po vpuštění hord cizích násilníků do země.

Proč tvrdím, že je pro naši společnost typická bezbožnost? Protože my evidentně neumíme uctít Boha, církev, stát, rodiče, ani příbuzné. Není to tak, že se naše společnost v těchto věcech mýlí, ale je na bezbožnosti přímo postavená. Když se podíváme na tu vzpouru (levici, revoluci nebo jak tomu chcete říkat), na jakých konzistentních principech stojí? Táž feministka, která volá „moje tělo, moje volba“, vám chce zakázat pít sladké nápoje. Stejný zvrhlík, který věří, že je správné nepouštět k řečnickému pultu lidi, se kterými nesouhlasí, nutí téhož člověka, aby na jeho kontroverzních akcích dělal catering. Po krátké úvaze jsem téměř došel k závěru, že jediné dva konzistentní principy levice jsou sexuální „svoboda“ a nedůvěra v jakýkoliv definitivní koncept nebo pravdu.

Ale pak jsem si uvědomil, že i když levice podporuje všechny možné druhy sexuální degenerace a veškerý dogmatismus nazývá „bigotností“, útočí pouze na normální sexuální akt jako na důsledek nenávistné, sociálně vykonstruované heteronormativity a má zcela definitivně a dogmaticky jasno v tom, že je třeba bojovat s tradicí.

A v té chvíli mi došlo, že jejich jediným konzistentním principem je diskriminace proti všemu přirozenému, tj. kdekoliv rozum a příroda vidí a činí definitivní rozdíly a spravedlivě diskriminují v tom či onom směru, levice usiluje o rozostření jasných hranic a diskriminaci opačným směrem. To je zjevně satanská činnost a považuju to za velké potvrzení pravdivosti víry, proti které levice bojuje. Není náhoda, že se projevuje hlavně v sexuální zvrácenosti a rovnostářském „antidiskriminačním“ přístupu. Tímto dvojitým úderem vzpoura útočí proti člověku v jeho základech a ruší všechno, s čím se člověk může pozitivně identifikovat s vyjímkou vzpoury samotné.

Jinými slovy, hlavním principem vzpoury je bezbožnost — odmítání a zneuctění samotné myšlenky Boha, rodiny a autentického národa s autentickou kulturou, ke kterému cítíme sounáležitost. Člověk zbavený kořenů a jakéhokoliv smyslu sounáležitosti se marně snaží uchopit nějakou platformu s podstatou nebo zbraň, kterou by se bránil. Protože je bezbožnost naším hlavním organizujícím principem, mlha ďábelského klamu nám zabraňuje vidět pietu, tuto velice nutnou ctnost.

Bezbožnost, absence piety není problém jenom nás, moderních lidí. V dalším textu se bratr Aurelius věnuje utrpení Páně a bezbožnému konání starých Izraelitů.

O bezbožnosti a utrpení Páně

V Kristově utrpení jsou zbožnost a bezbožnost, úcta a neúcta ve zvláštním konfliktu. Pán věděl, že Jeho utrpení, střed historie a největší akt Piety nutně vyprovokuje velkou bezbožnost podrážděním Mysteria iniquitatis (tajemství zla), které dlouho pracuje v tomto světě. Svatý Augustýn to dobře shrnul v kontrastu dvou obcí — obce boží a obce pozemské.

První rodiče lidské rasy zneuctili sami sebe a tím pádem i původ všech lidí. Porušili své přátelství s Bohem, jejich tvůrcem. Když nad nimi Pán vynesl rozsudek, poskytl jim zároveň lék, který jednoho dne přijde: utrpení, které Bůh vezme sám na sebe. První částí tohoto dlouho trvajícího procesu bylo posvětit jeden lid, tj. oddělit ho od zbytku světa, a pomalu ho připravit, aby vydal Mesiáše. Starý zákon je plný přepovědí tohoto poslání, což je ale mimo rozsah tohoto článku.

Když se čas naplnil, Pán začal opět pročišťovat původ lidského rodu, aby položil základ pro obnovenou a pravější zbožnost (úctu, pietu). Neplodným rodičům se narodilo děvče, jehož přirozenost byla ochráněna Milostí před starodávnou nákazou. Pán obdržel plnost své přirozenosti pouze z její čistoty, neboť neměl lidského otce. Toto je třeba dobře pochopit: sám Bůh, Otec všeho, ten, který je nejvíc hoden naší zbožnosti, se vtělil. A pokud jde o hebrejský národ, zde máme konečný výsledek, vrchol celé hebrejské rasy. Zde je syn Abrahamův, Izákův a Jákobův, syn Jesseho, Davida a Šalomouna, „Hebrej z Hebrejů“, abychom použili slova sv. Pavla, a navíc Vtělelný Syn Boží z neposkvrněného početí (bez semene), nový Adam, jehož celá lidská přirozenost pochází z nové Evy, kterou připravil.

Avšak „přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali“. Úplně první událost v Ježíšově životě, nám ukazuje, že Židovskému národu vládla cizí mocnost — Caesar Augustus přikázal provést soupis lidu a svatá rodina se musela s obtížemi odebrat do Betléma. Jeho vlastní neměli ani ponětí, koho mají mezi sebou, ale cizinci — perští mágové — věděli koho hledají, Krále Židů. A když přišli do této země, našli předpokládaného židovského krále, který vůbec netušil, co se děje. Jeho reakcí během slyšení nebylo uctít Boha a radovat se z Jeho návštěvy u Jeho lidu. Naopak, vybuchl bezbožným hněvem a vyslal vojsko proti vlastním lidem, aby usmrtilo všechny mladé chlapce. Svatá rodina byla nucena opustit vlastní zemi a lid a uprchnout do Egypta — tím se k nespravedlnosti přidává ještě urážka, když se slíbený Mesiáš musí schovávat v zemi, ze které před dávnými časy vysvobodil Izrael.

Při obětování v chrámě Jeho vlastní matka začíná cítit onu sympatii a soucit, který nepřestane zakoušet pro svého syna až do hořkého konce. Starší Simeon jí prorokuje: „hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat — i tvou vlastní duší pronikne meč…“

Otcové tuto pasáž komentují tak, že Panna zakusila vnitřní zjevení, že její syn, o kterém věděla, že bude trpět, bude trpět rukama svého vlastního lidu a že Jeho utrpení tento lid odmítne a bude jím pohrdat. Zakusila tento smutek ne tak, jako my, padlí lidé zakoušíme vlastní utrpení, ale jako jasný a čistý žal čisté duše chápající toto velké Tajemství s takovou plností jako žádný jiný smrtelník.

A to bylo typické pro celé Jeho působení. Když veřejně čte lidem ve svém městě, v Nazaretu, zmíní se, že žádného ze židovských proroků vlastní lidé nepřijali, ale byli posláni do dalekých zemí k vdovám a malomocným. „Když to slyšeli, byli všichni v synagóze naplněni hněvem. Vstali, vyhnali ho z města a vedli ho až na sráz hory, na níž bylo jejich město vystavěno, aby ho svrhli dolů.“ Takové scény nejsou v Jeho životě nijak jedinečné.

Vrcholí to vzkříšením Lazara z mrtvých týden před příchodem do Jeruzaléma. Od té chvíle ho chtějí představení Židů zabít. Zprávu o tomto zázraku bylo těžko potlačit a židovští lídři lidem pohrdali a obávali se ho. V jednu chvíli Ho jeho lidé téměř uznali a tato ironie je o to víc hořká. Je pozdravován jako král, jako Syn Davidův! Hebrejské děti běhají před Jeho oslem a házejí pod Jeho nohy oblečení, palmové ratolesti a květiny. Přitom ten samý dav bude za pět dní požadovat Jeho popravu.

Jak ta smrt přišla? Skrze jednoho z Jeho vlastních žáků. A proč? Protože Pán nepřinesl politickou revoluci a osvobození, které Židé od svého Mesiáše očekávali. A tak Jidáš Mercator Pessimus za trochu peněz prodal svého Přítele, Bratra, Krajana, Mesiáše, Krále a Boha. Chvíli s ním sdílí chléb a vzápětí ho zradí.

Není to nepřítel, kdo mě tupí, to bych přece snesl; nade mne se nevypíná ten, který mě nenávidí, před tím bych se ukryl, jsi to však ty, člověk jako já, můj druh a přítel! Ten nejlepší vztah nás pojil, za bouřného jásotu jsme chodívali do Božího domu.

A po zradě Pána, co vidíme? Jeho vlastní Apoštolové jsou tou situací otrávení. Jsou unavení. Nezajímá je to. Jejich Přítel a Bůh potí krev v zahradě, dokonalé člověčenství Kristovo se připravuje, aby vydrželo nadcházející Utrpení. Právě proto, že je dokonalý, bude cítit utrpení mnohem živěji a ono bude mnohem horším způsobem podlé, než by jinak bylo. A když přijde okamžik zatčení, všichni se rozprchnou — první kolegiální čin papeže v jednotě s biskupy světa! Jeho hlavní apoštol ho nezapře jen jednou, ale dokonce třikrát tvrdí, že toho Člověka ani nezná.

Vrchol neúcty a bezbožnosti přichází. Jeho krajané nechtějí mít na rukou Jeho krev, a tak se domluví, že ho nechají zabít římskými okupanty. Za normálních okolností lze v okupované zemi pozorovat větší solidaritu. Prodat krajana okupantům by byl ten neohavnější čin, kterého by se člověk mohl dopustit. Avšak, světe div se, dokonce ani okupanti nejsou tak neuctiví a krvežízniví vůči tomuto židovskému venkovanu. Žádný jejich přítel, ani bratr! I tomu bezzásadovému Pilátovi se příčilo Ho zabít. Ale židovští předáci mají napilno se štvaním davu proti němu. Musí zemřít, stůj co stůj.

I na kopci Golgota je náš Pán zesměšňován svými katy. Jeho blahoslavená matka, několik žen a svatý Jan, který se po svém útěku vrátil, aby viděl, co se bude dít, to jsou všichni, kdo za ním přišli. Jeho matka, jak nás ujišťují Evangelia, „to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom.“ Od Jeho nejútlejšího dětství, když přišli pastýři a Mágové, když Simeon prorokoval a když se jim ztratil a oni Ho našli, jak učí v chrámu. To bylo vše, poslední zbytek věrného Izraele: Matka Boží, několik žen a mladý muž. Jediný z židovských učitelů, Josef z Arimatije, zůstal a nabídl svému Mesiáši vlastní hrobku.

Události Jeho života jsou nám známy — tak známy, že se čtou snadno bez údivu a přemýšlení. Někdy je lepší použít analogii. V našich časech vidí mnoho mužů, jak se vytrácí radosti domáckého života, jak se země stává amorální, manželky zahořklými a děti neposlušnými a nevděčnými. Ale muž dále pracuje, stará se o ně z lásky a z povinnosti. Díky tomu lze sympatizovat s Pánem, neboť je to podobné všemu, čím On trpěl, byť v daleko větším měřítku.

Jaké Mystérium zla to je, že Bůh a Spasitel lidstva musí zakoušet tak všeobecný a všudypřítomný nevděk, úskočnost a zradu, obzvláště od svého vlastního lidu a blízkých přátel jako běžný rys svého života? „On obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych při svém příchodu nestihl zemi klatbou.“

Opuštěn všemi, kromě posledního zbytku vlastních, zve Pán jiné, aby se k němu připojili. Vyprávěl podobenství o velmožovi, který chystal svatební hostinu, ale všichni jeho příbuzní a přátelé se vymlouvali, aby nemuseli přijít. Muž proto pozval kohokoliv z ulic a alejí, aby hostina, kterou připravil, nepřišla nazmar a nepostrádala na veselosti.

Ti, co přijdou k této Svatební večeři připravené na popravišti Kříže, se stanou novým lidem Pána. Zbožnost či bohoúcta je znovu zaseta v této rase, naroubovaná do Pravého Izraele, Krista skrze křest. Ti, kdo souhlasí, aby se k Němu připojili, se zařadí mezi občany Obce Boží, obce, která vytrvá ve zbožnosti. Ostatní obsadí obec pozemskou, kde jenom Boží Milost může vysvobodit člověka z jeho neustálého boje s bezbožností. A nejkrutější vládci obce pozemské jsou ti, kteří, ač kdysi patřili k Izraeli, tedy Synagoze a později Církvi, se provinili zradou Těla a Krve Páně.

Písmo učí, že všichni občané Obce Boží mají účast na „doplnění, co zbývá do míry“ utrpení Páně a následují ho v Jeho zápase s bezbožností ztraceného člověka. S tím souvisí, jak církevní otcové a učitelé často uvádějí, že církev často prochází obdobími připomínající Jeho utrpení, kdy imituje svého Pána v utrpení a zradě.