Chlapská filozofie

rpt
dne @ číslo 32

Feministky a mnozí další liberálové tvrdí, že klasické mužské vzory jsou přežitek. Jack Donovan v knize The Way of Man ukazuje, co je posláním muže a místo mužské agresivity v běhu věcí.

Dovolím si poněkud nesouhlasit s mnichem Aureliem. Zbožnost a pieta nejsou specificky mužské či mužné ctnosti, neboť ženy v nich vynikají také. Je možné, že muži mají větší zodpovědnost za udržování těchto ctností ve společnosti, jak Aurelius uvádí, ale jsou to obecně lidské ctnosti. Desatero platí pro všechny lidi, nejen pro muže.

Na druhou stranu chápu, proč Aurelius nemohl zůstat zcela objektivní. Potřeboval zpochybnit přesvědčení mnohých mužských čtenářů, že víra, zbožnost, pieta jsou nehodné muže, že jsou to věci spíš pro ženské apod. Článek byl totiž původně napsán pro pánský magazín (dá-li se to tak říci) Return of Kings. I autor, jehož práci v tomto textu prezentuju, Jack Donovan, trpí tímto předsudkem a zřejmě i proto tíhne k pohanství.

Nutno uznat, že toto přesvědčení či předsudek má jisté opodstatnění, neboť moderní křesťanství je poněkud měkké až zženštilé, alespoň v podání některých kleriků a laiků. Věřím, že mnoha chlapům připadá, že tohle není nic pro ně, i když náhodou pocítí touhu po něčem duchovním. Historicky takové křesťanství ale nebylo. Ježíš sice přišel budovat nebeské království, tj. vlastní gang v Donovanově terminologii, nikoliv vést revoluci proti římským okupantům, což mu Židé a zejména Farizejové zle vyčítali. Nicméně tvrdé, až zatvrzelé pohanské národy Evropy neměly s křesťanstvím závažný problém. To však není předmětem tohoto textu.

Mužné ctnosti

Jaké jsou specificky mužské ctnosti?

Abychom odpověděli na tuto otázku, musíme se podívat, jak vlastně lidé žili po většinu své existence zde na Zemi. Muži tvořili malé tlupy či klany. V takové malé skupině může člověk ostatní lidi dobře poznat a může jim důvěřovat. Tlupa si vymezila území, které jí náleželo a které strážila proti ostatním tlupám. Ostatní tlupy tvořili ti druzí, které člověk dobře neznal a nedůvěřoval jim. Muži tedy rozdělili svět na my a oni. „My“ jsou lidé uvnitř území vlastní kmen či klan. „Oni“ jsou ti ostatní, jimž nedůvěřujeme nebo zatím nedůvěřujeme. Muži chrání to, co mají, a o čem vědí, že to ostatní muži chtějí, ať už je to země, dobytek, ženy nebo cokoliv dalšího.

Takto fungovaly lidské komunity před rozvojem civilizace a vlastně většina lidí tak žila i potom. Člověk může dobře znát zhruba kolem 150 lidí. Ve větších skupinách se vztahy více formalizují, zakládají se na povinnostech a pravidlech. Jinými slovy přestávají být osobní.

Tento způsob života a z něj vycházející vnímání světa máme dané od Boha, geneticky či evolučně, jak kdo chce. Není to něco, co můžeme snadno změnit a je patrně nejlepší tuto skutečnost brát takovou, jaká je. To je jeden z důvodů, proč socialismus a podobné systémy nemohou nikdy fungovat, i když mám podezření, že jejich autoři (Marx a další) ani nepočítali s tím, že by fungovaly, prostě jen potřebovaly vhodný nástroj k rozložení existujících struktur. Ale to opět odbočuju.

Co z toho vyplývá? Malá skupina mužů mimo civilizaci bojuje o přežití, což především znamená lov a boj. K těmto aktivitám jsou lépe vybaveni muži než ženy. Pokud přežití a dobré živobytí skupiny závisí především na mužích, co by měl mužský člen tlupy očekávat od ostatních mužských členů?

Na tuto otázku odpovídá Jack Donovan ve své knize The Way of Man (Cesta muže). Jsou to:

Jsou to funkční a taktické ctnosti, nikoliv etické. Morální ctnosti lze pěstovat jenom na místě, které je dostatečně zabezpečené (zde úplně nesouhlasím, ale k tomu se ještě dostanu). To jsou vlastnosti, které jsou zapotřebí k zabezpečení hranic území, které tlupě náleží. Jde vlastně o schopnost osvědčit se v boji. Anglické slovo virtue čili ctnost pochází z latinského virtus, ctnost, původně mužná ctnost, schopnost obstát v boji.

Síla a odvaha

Tyto ctnosti jsou jasné. Zejména v kontextu bitvy.

Když mluvíme o síle, řeč je o fyzické síle, tj. schopnost svalů vyvinout tlak a v širším smyslu uplatnit svou vůli na sobě, na okolním prostředí a na jiné lidi. Ve fyzickém světě, kde žijeme, je fyzická síla nutností. Umožňuje pohyb i schopnost vzdorovat. Síla je nutným předpokladem ostatních ctností.

V boji má silák neoddiskutovatelnou výhodu nad slabým člověkem, i když ve hře jsou i jiné faktory jako rychlost nebo dovednosti, intelekt jenom v malé míře. Síla je také patrně jediná věc, ve které mají muži jednoznačnou převahu nad ženami, ať už se feministkám líbí nebo ne. Dle mého soudu mají muži převahu i ve sféře intelektu, ale zde není naše převaha ani zdaleka jednoznačná a navíc je tu patrná určitá komplementarita v intelektuálních sklonech — mužské myšlení tíhne spíš k objektům a abstrakcím, ženské ke vztahům a osobám. Proto ženy volí spíš humanitní obory, zatímco muži technické a filozofické.

Odvaha je zde také míněna v prvé řadě jako odvaha v boji. Samozřejmě existují i jiné druhy odvahy, stejně jako jiné druhy síly, ale všechny se odvozují od odvahy v boji. Odvaha je schopnost jednat přiměřeně i tváří v tvář možnosti vlastního zániku nebo alespoň velkému nebezpečí či risku. Činy bez následků nevyžadují odvahu. Latinské virtus nebo řecké andreia se vztahují právě k odvaze, zejména k agresivnímu výkonu v boji.

Donovan uvádí příběh, který se udál v ranných dobách římské republiky. Etruský král Porsenna v té době obléhal Řím. Gaius Mucius, mladík z patricijské rodiny, požádal Senát o svolení vplížit se do etruského tábora a zabít Porsennu. Omylem však zabil Porsennova tajemníka, následně byl zajat jeho strážemi a předveden před krále:

„Jsem Gaius Mucius, občan Říma. Přišel jsem jako nepřítel, abych zabil svého nepřítele a jsem připraven zemřít stejně, jako jsem připraven zabít. My, Římané, bojujeme statečně a když nepřítel udeří, statečně snášíme utrpení. Nejsem jediný, kdo smýšlí tímto způsobem. Za mnou stojí celá řada těch, kdo touží po stejné cti.“

Porsenna hrozil, že hodí Gaia Mucia do ohně. Gaius Mucius odpověděl tím, že sám strčil ruku do ohně. Jak se maso pálilo, sdělil Porsennovi:

„Pohleď na mě a věz, jak nicotná věc je tělo pro toho, kdo hledá velkou slávu.“

Král odpověděl Gaiovi Muciovi, že by ho velmi chválil za jeho odvahu, kdyby patřil k nim. Následně ho propustil, ale Gaius Mucius mu řekl, že ve městě jsou další tři stovky Římanů ochotných se obětovat, aby zachránili své město. Pokud bude obléhání trvat, jeden z nich určitě uspěje při dalším pokusu zabít krále. Porsenna raději vyslal posla s nabídkou uzavření míru. Gaius Mucius si vysloužil přezdívku Scaevola, což znamená Levoruký, za to, že přišel o pravou ruku v ohni.

Mistrovství a čest

Mistrovství či dovednost je ctnost spíš pěstěná než daná do vínku. V boji není rozhodující jenom síla, ale i technika a dovednosti v zacházení s nástroji, včetně vlastního těla. Vrozený talent dává člověku jistou výhodu, kterou však cílený rozvoj určitých dovedností dokáže eliminovat.

Mistrovství v zacházení se zbraněmi neodmyslitelně patří k étosu válečnických kast snad všech světových kultur. V dobách míru pak válečníci pěstovali další dovednosti: např. japonští samurajové se věnovali umění čajového obřadu, evropská šlechta lovu, jízdě na koni, tanci nebo míčovým hrám, obě skupiny se věnovaly literatuře, neboť umění pera bylo vždy neodmyslitelně spjato s uměním meče. Nicméně všechny tyto činnosti byly vždy druhotné. Šlechta, pro kterou válečné umění přestalo být hlavní činností, ztratila smysl své existence a její výsady oprávněnost.

Obecně by se dalo říci, že mistrovství je touha a schopnost muže kultivovat a prokazovat zdatnost a odbornost v technikách, které pomáhají k uplatnění vůle nad sebou samým, nad přírodou, ženami a jinými muži.

Má co dočinění se soběstačností, schopností stát na vlastních nohách a umět si poradit. V primitivních podmínkách mluvíme o lovu a válce. V moderní civilizaci je situace komplexnější. Mistrovství ve smyslu touhy ovládnout přírodu odlišuje člověka od zvířat.

Čest je reputace muže v očích jeho mužských souputníků. Týká se zejména ostatních ctností, tedy síly, odvahy a mistrovství.

Muž musí být skupiny hoden, musí jí prokazovat své služby a dokazovat svou užitečnost. Je to otázka sounáležitosti uvnitř skupiny a jak se skupina jeví navenek, vůči ostatním skupinám. Standard, jaký skupina prezentuje, ji chrání před útoky ostatních skupin.

Proto je z hlediska přežití skupiny nebezpečné, když se některý z jejích členů nestará o svou reputaci. Když je mu jedno, co si něm ostatní myslí nebo když okatě opovrhuje mužným kodexem gangu a nestará se o sílu, odvahu nebo zdatnost. To znamená nedostatek respektu v vůči skupině.

Nikdo není nejlepší v každém ohledu. Všichni máme své nedostatky. Selhání mužnosti spočívá v nedostatku síly, odvahy nebo zručnosti. Proto je mužské společenství přirozeně hierarchické. Určitá submisivnost je nutná, neboť umožňuje kooperaci. Kdo je blíž ideálu mužnosti, bývá výše v hierarchii skupiny. Na druhou stranu, pokud je někdo v nějakém zásadním ohledu deficitní, ostatní mají tendenci mu pomoci za předpokladu, že nepohrdá kodexem mužnosti, kterým se skupina řídí, nebo se nesnaží vytvořit nějaký náhradní standard, ve kterém by přirozeně vynikal (viz různé nerdské subkultury). Handicapovaní muži mohou skupině sloužit jiným způsobem než v boji a v dobách míru hrají důležitou roli i jiné ctnosti než síla a odvaha. Pěstují se občanské ctnosti, svědomité plnění náboženských povinností apod.

Maskulinní muži negativně reagují na zženštilost. Zženštilost nemá nic společného se ženami. Je to chování vyznačující se nepřiměřenou ochotou podřídit se jinému muži. Homosexualita je extrémní formou takového chování. Homosexuály a zženštilé muže skupina často násilně vyobcuje ze svého středu. A pokud je toleruje, pak mají status polomuže či ani-muž-ani-žena, jichž se skuteční muži straní.

Všechny čtyři taktické ctnosti mají co činit s násilím, stejně jako mužnost samotná. Právě proto maskulinita nevoní moderním elitám.

Dobrý člověk a správný chlap

Tady si Donovan trochu hraje se slovy. Angličtina má pro slovo člověk i muž stejný výraz: man. A Donovan dává do protikladu „being a good man“ a „being good at being a man“ čili být dobrý člověk a být dobrý v tom být muž, což překládám jako dobrý člověk vs správný chlap. Být správný chlap považuje Donovan za základ a být dobrý člověk považuje za něco jako nadstavbu. V určitém smyslu to je pravda, v jiném zase ne.

Být dobrý člověk a zároveň slaboch nefunguje. Slaboch patrně nezůstane dobrým člověkem dlouho. Už to naznačuje, že mezi etickými a taktickými ctnostmi je hlubší souvislost než mezi základnou a nadstavbou.

Jako křesťan a metafyzický realista vidím etické principy jako součást vnější reality. Jakkoliv může být život gangu tvrdý a zdánlivě postrádá prostor pro vyšší etiku, morální principy jsou vždy přítomné právě proto, že jsou součástí reality. O tom svědčí fakt, že všechny velké civilizace vyznávaly podobné principy. Gangy, které je založily, učinily vnějším to, co bylo přítomné vnitřně či v latentní podobě. Jejich vůdcové neměli na výběr, pokud chtěli vybudovat funkční společnost. A moc, kterou tímto způsobem získali, byla dostatečnou motivací.

Ostatně Donovan sám píše o kus dál, že jednou z prvních věcí, kterou udělal Romulus po založení Říma, bylo ustanovení kultu, tedy božstev a rituálů k jejich uctívání.

Zopakuju-li myšlenku z počátečních odstavců, samotné vyšší etické ctnosti jako nezabiješ! či nesesmilníš! nejsou specificky mužské ctnosti. Myslím, že etické a taktické ctnosti jsou neoddělitelně spjaté a vytvářejí pojivo, jímž drží společnost pohromadě. Je mezi nimi určité napětí, ale nemohou existovat nezávisle na sobě, aniž by nedocházelo k nežádoucím extrémům. Násilí bez morálky je krutost, morálka bez násilí je bezzubá.

Feudální středověk se snažil řešit napětí mezi civilizovaným životem a životem gangu. Carlsbad uvádí snahu vládců a církve (Boží smír) regulovat, nikoliv zcela zakázat potyčky mezi pány. Co když mír není nepřítomnost války, ale její regulace? Život gangu je soupeření a spolupráce zároveň. Vrcholem tehdejších snah sladit funkčnost a etiku, nebo v širším smyslu světské a duchovní, byl středověký ideál mnicha bojovníka, který po téměř dvě staletí zosobňovali templáři.

Šimpanzi a bonobo

V říši zvířat jsou našimi nejbližšími příbuznými opice. Je zajímavé porovnat životní styl šimpanzů a opic zvaných bonobo.

Šimpanzí život je více podobný životu historického než současného člověka. Šimpanzi žijou v hierarchicky uspořádaných tlupách. Samci bojují mezi sebou o sociální status, ale spolupracují proti vnějšímu nepříteli. Mají své území, které hájí. Mláďata mužského pohlaví v dospělosti opouští matku a stávají se členy tlupy, tzn. přidruží se k otci. Samec dává najevo svou dospělost tím, že začne fyzicky napadat samice kolem sebe. Šimpanzi podnikají nájezdy proti okolním tlupám. Samice se přidruží k tlupě svého druha, netvoří vlastní skupiny.

Naproti tomu život opic bonobo je něco jako ráj hippies. Hlavní slovo v jejich společenství mají ženy. Samice tvoří skupiny, které utnou v zárodku jakýkoliv pokus samců narušit život skupiny. U mláďat je známa matka, otec většinou nikoliv, protože samice nemají stálé druhy. Bonobo jsou méně násilní než šimpanzi. Ovládají mnohem menší území.

Vědci zkoumající tyto druhy vidí zásadní rozdíl ve stravování, které považují za zdroj sociálních rozdílů mezi oběma druhy. Bonobo se živí spíš rostlinou stravou, zatímco šimpanzi mají rádi čerstvé maso a jejich samci loví. Pro bonobo je strava snadno dostupná, zato šimpanzi jsou schopni obývat i území, kde je jejich přirozená strava vzácnější.

Pro levicově uvažující intelektuály jsou bonobo vzorem, jak by měla vypadat lidská společnost. A protože levicově uvažující intelektuálové tvoří současnou elitu, společnost pod jejich vedením se stává společenstvím bonobích masturbátorů.1 Velký stát je cílem liberálů a feministek, je v souladu s cestou ženy. Cesta muže je cesta gangu a gang je v rozporu se současným uspořádáním.

Podle současných elit je naší budoucností být úředníky a masturbovat2 v neosobním soukolí korporací a moderního všemocného státu, zatímco to není tak dávno, co jsme měli důstojnost a čest.

Co je v životě nejlepší?

Muži jsou v průměru silnější, jsou více ochotni riskovat a mají větší touhu ovládnout okolní svět než ženy. Ale tyto schopnosti je nutné kultivovat. Muž musí riskovat, aby se naučil odvaze, musí cvičit, aby byl silnější. K tomu potřebuje příležitosti a těch je v moderním, civilizovaném životě plném technologických vymožeností poskrovnu.

Už Gilgameš si stěžoval, že život v civilizovaném městě ho ubíjí a zotročuje. A proto se vydal se svým přítelem Enkiduem za dobrodružstvím.

Jaká je tedy odpověď na otázku v nadpisu? Cesta muže je cesta gangu a který gang byl hroznější než hordy mongolských nájezdníků. Nejslavnější z nich, Čingischán, prý kdysi prohlásil:

Největší radostí muže je vítězství: rozdrtit své nepřátele a hnát je před sebou. Jezdit na jejich koních a vzít jim jejich majetky. Vidět slzy v očích těch, kdo jim byli drazí, a sevřít v náručí jejich ženy a dcery.

Zastavit stát

Cílem civilizace je eliminovat práci a risk, ale svět se změnil více než my. Naše těla touží po námaze a sexu. Naše mysl chce risk a konflikt.

Jenže civilizace, reprezentovaná moderním státem, se sama sebe nevzdá. Musí nastat nový temný věk, protože politickou akcí současný stav patrně nelze zvrátit.

Život gangu je v rozporu se životem státu, přestože stát byl původně založen jako gang. Současný stát, současná morálka vidí mužskou agresivitu jako problém a snaží se jí vymýtit nebo přesměrovat k náhražkám. Sport je jedna z možností, intelektuální činnost další, ale intelektuální činnost není specificky mužská, ženy se jí mohou účastnit také a navíc každý není intelektuálně obdařen. Náhražky mohou fungovat jen po omezenou dobu.

Je třeba, aby lidé ztratili důvěru ve stát, v globální instituce. Prosperita, bezpečí a globalismus je cesta ženy. Oslabení těchto věcí je cesta muže.

Po zklamání ze státu a civilizace následuje chaos. Gangy mužů pak restartují svět. Nebude to pěkné, ale bude to opravdové.


  1. Samci bonobo běžně masturbují, zatímco šimpanzi ve volné přírodě nikdy. Dělají to pouze v zajetí. Zajímavé a alarmující v tomto ohledu je, že stoupá počet mužů, kteří dávají přednost masturbaci před skutečným sexem se ženami. Čísla, která Donovan uvádí, jsou z USA, ale je docela dobře možné, že se to zdaleka netýká jenom USA. 

  2. Masturbací zde Donovan myslí také další náhražkové činnosti, které uvolňují mužskou agresivitu. Sport nebo alespoň sledování zápolení jiných mužů v televizi, intelektuální činnost apod. To neznamená, že intelektuální činnost či volnočasové aktivity nejsou zapotřebí nebo že nemají žádný význam. Znamená to pouze, že nemohou plně nahradit činnosti, které obnášejí velký výdej síly a velký risk.