Obléhání Malty

rpt
dne @ číslo 33

Chlapská filozofie a zároveň pieta v praxi — hrdinná obrana Malty při turecké invazi v roce 1565.

Navazuju zde na předchozí text, neboť tento příběh dobře ilustruje vyložené principy a cestu muže celkově. Zároveň potvrzuje Aureliovu exhortaci, že pieta je mužná ctnost, „zasvěcená ochraně lidí“, abych našeho mnicha citoval doslova.

Velké obléhání Malty v roce 1565

Právě jsem dočetl historické pojednání Ernle Bradforda The Great Siege of Malta 1565: Clash of Cultures. Vypráví o neúspěšném pokusu Otomanské říše dobýt Maltu.

Malta je malý, chudý a relativně bezvýznamný skalnatý ostrov či přesněji souostroví. Avšak strategicky velmi důležité místo. Dobyvatel hodný toho jména ví, že Malta je základna, odkud lze napadnout Sicílii a posléze celou jižní Itálii. Zejména dobyvatel, jehož cílem je expanze islámu.

Protivníci

Sultán Sulejman Veliký byl takovým dobyvatelem. Byl to také silný panovník, který zreformoval a zlepšil vládu ve své zemi. Proto mu Turci říkali „Zákonodárce“. Během jeho panování dosáhla Turecká říše svého vrcholu a byla největší vojenskou mocí tehdejšího světa. Jeho jednotky si podmanily celý Balkán a velkou část Uher. Zastavila ho až Vídeň v roce 1529, což byla jediná větší porážka, kterou ve svých výbojích utrpěl. Ne nadarmo se honosil titulem Dobyvatel Východu a Západu. Evropa ho respektovala a poctila ho přízviskem „Veliký“. Jeho říše se rozprostírala od Rakouska po Perský záliv a břehy Arabského moře. Přestože mu bylo už sedmdesát let, jeho elán nepolevoval a dobytí malého ostrova uprostřed Středozemního moře měla být jenom malá epizoda v jeho válečných plánech.

Psal se rok 1565 a Malta byla sídlem Řádu špitálních bratří sv. Jana Křtitele Jeruzalémského, též známých jako Johanité nebo později jako Maltézští rytíři. Úkolem rytířského bratrstva byla pomoc trpícím, proto řád zakládal nemocnice čili špitály v místech svého působení. Odtud také jeden z českých názvů řádu — špitálníci. Dalším úkolem byla ochrana věřících na poutích do Jeruzaléma či obecněji ochrana křesťanstva před islámem. Řád byl založen krátce po dobytí Jeruzaléma za první Křížové výpravy, kde také bylo jeho sídlo. Řád dále zakládal komendy po celé Evropě, aby mohl financovat i jinak podporovat své válečné aktivity na Východě. Sídlo řádu se měnilo podle toho, jak muslimové postupně vytlačovali křesťany z Blízkého východu. Po ztrátě Rhodu, jenž dobyl právě Sulejman Veliký, byli rytíři téměř osm let bez domova. Až v roce 1530 daroval císař Karel V. bratrům ostrov Malta. Neúrodná skála po malebném a zeleném Rhodu. Strategicky však mnohem lepší místo, neboť odtud mohl Řád mnohem účinněji obtěžovat turecké loďstvo, zejména obchodní, což Sulejmanovi kazilo, spolu s dnou, dobrou náladu.

V čele řádu stál Jean Parisot de la Valette, patrně největší a nejtvrdší ze všech dosavadních velmistrů řádu. Přímo zosobnění rytířských i křesťanských ctností. Právě s ním se chystal Sulejman Veliký zkřížit zbraně. Stejně jako Sulejman i la Valette už překročil sedmdesátku. Komu v té době bylo sedmdesát, musel být velice silný člověk. La Valette měl za sebou pestrý život. Pocházel z vysoce urozené provensálské rodiny. Mezi jeho předky byli rytíři, kteří bojovali v křížových výpravách po boku sv. Ludvíka. Byl vynikající voják, mluvil několika jazyky, včetně arabštiny a turečtiny. Tyto jazyky se naučil, když byl zraněn, přišel o svou loď a rok přežíval jako otrok na turecké galéře. V těch dobách to nebylo nic neobvyklého, kolo štěstěny se otáčelo nepředvídatelně a kdokoliv mohl padnout na samé dno během několika hodin. Každopádně člověk, který tohle všechno přežil, jehož celý život byl nepřetržitý válečný stav a přitom se dožil sedmdesátky, musel být neuvěřitelně tvrdý, fyzicky zdatný a psychicky odolný.

St. Elmo

Turecká flotila připlula v polovině května a okamžitě zahájila obléhací práce. Turci se zachovali předvídatelně a zaútočili na jednu ze tří řádových pevností, St. Elmo. Byla to chyba, jedna z mnoha, jichž se Turci dopustili. Nebyla to velká pevnost, měla padnout během pár dní, ale turecká armáda si na ní vylámala zuby. Obléhání trvalo měsíc a Turci přišli o spoustu mužů.

Jedna příhoda ukazuje la Valettovu neústupnost, předvídavost a znalost psychologie jeho rytířů. Když obléhání St. Elmo trvalo už dlouho, obránci byli unavení, zdecimovaní a téměř nikdo nebyl bez zranění, zhruba padesátka mladších rytířů napsala velmistrovi dopis, ve kterém ho žádala o svolení zaútočit proti turecké přesile a slavně padnout. A ne čekat jako prasata na porážku v polorozpadlé pevnosti, jejíž situace je beztak beznadějná. La Valette chápal rozpoložení svých mužů. Nešlo o zbabělost. Věděli, že zemřou, chtěli si jen vybrat způsob smrti.

Tady je třeba poznamenat, že na svou dobu šlo o unikátní dělostřeleckou operaci. Turecké dělostřelectvo ostřelovalo St. Elmo nepřetržitě, od rána do večera, celý měsíc s několika přestávkami, kdy se Turci pokusili vzít vytvořené průlomy ztečí. Totéž pokračovalo na zbývajících dvou řádových pevnostech. K tak masivnímu nasazení dělostřelectva nedošlo nikdy předtím a patrně i dlouho potom. Nepřetržitá kanonáda měla nejen zničit hradby pevnosti, ale i demoralizovat její posádku. Smrt, zranění, hluk, prach ve stále teplejších dnech jižně položené Malty skutečně nebyla procházka růžovou zahradou.

La Valette vyslal tři rytíře, aby zkontrolovali stav pevnosti a jejích obránců. Dva z nich konstatovali, že situace je sice kritická, ale pevnost se dá ještě pár dní udržet. Třetí, neapolský rytíř Castriota, si nebral servítky. Řekl jim, že situace není ani zdaleka beznadějná. Prý stačí čerství muži a čerstvý přístup k potížím. To mladé rytíře rozhněvalo a křičeli na něj, ať s nimi zkusí pobýt v pevnosti alespoň jeden den.

Tříčlenná komise podala stejný report i velmistrovi. Rytíř Castriota žádal o svolení, aby rekrutoval dobrovolníky, kteří by nahradili stávající posádku St. Elmo. Sám je povede, aby dodal váhu svým slovům. Svolení dostal a během hodiny sehnal šest set dobrovolníků, kteří s ním půjdou na St. Elmo. La Valette patrně neměl v úmyslu tam posílat tolik vojáků. Chtěl na potížisty zapůsobit jinak.

Vzkázal jim, že rytíř Constantino Castriota shromáždil sbor dobrovolníků, kteří je půjdou na St. Elmo vystřídat. Jakmile sbor přistane, rytíři, co napsali petici, se mohou nalodit a vrátit se do bezpečí Konventu. Prý raději svěří obranu pevnosti, na níž závisí bezpečnosti ostrova, mužům, kterým může věřit.

Rytíři byli zděšení situací, ve které se neočekávaně ocitli. O Castriotově sboru se už doslechli, navíc dorazily i další zprávy od přátel ze jejich Jazyků (Řád byl rozdělen podle zemí na tzv. osm Jazyků), kteří je haněli za to, že zneucťují vlastní národy a zrazují čest Řádu. Jen hořeli touhou dokázat, že toto neměli v úmyslu. Vše zpečetil velmistrův sarkasmus, který pálil víc než jakákoliv zlostná slova. Přesně mířeným úderem je připravil o čest a zahanbil je před celou evropskou šlechtou. Po zbytek svých životů budou známí jako muži, co si zachránili kůži, ale ztratili St. Elmo.

Bylo po revoltě. La Valettova slova jim natolik zvedla morálku, že už jí nedokázalo nic otřást. Napsali velmistrovi dopis, ve kterém ho prosili, aby žádné náhradníky neposílal, že budou poslušni veškerých jeho rozkazů. Nezaútočí na nepřítele, ale zůstanou v St. Elmo, kde také zemřou.

Mysleli, že nepřežijou ani pár dní a vydrželi ještě skoro dva týdny.

Obléhání pokračuje

St. Elmo byla nejmenší z johanitských pevností. Zbývající dvě pevnosti, St. Angelo a St. Michael se nacházely na protější straně zátoky. Díky prozíravosti velmistra byla jejich opevnění zesílena a měli dostatečné zásoby na dlouhé obléhání. Turecká flotila musela odplout nejpozději koncem září, později už to počasí nedovolovalo. Další možností bylo přezimovat na ostrově. Na to by si Turci museli zajistit dostatečný přísun potravin, munice a dalších věcí.

Turecká flotila přivezla zhruba kolem 30 tisíc vojáků. S dalšími posilami z Alžírska a Egypta stoupl počet Sulejmanových vojsk na cca 40 tisíc. Obránci měli k dispozici asi 9 tisíc mužů a slíbené pomocné sbory od vicekrále na Sicílii stále nepřicházely.

Obléhání trvalo další dva měsíce. Dva měsíce nepřetržitého bombardování a sapérských prací, občas přerušovaných neúspěšnými pokusy o zteč. V polovině srpna bojové nadšení Turků ochablo. Dokonce i janičáři, elita turecké armády, začínali mít dojem, že si Alláh nepřeje, aby Malta padla. Jejich ztráty byly obrovské, několiknásobně větší než ztráty obránců. Příkopy a pole před hradbami byly poseté hromadami mrtvol. To a otrávená voda byly příčinou, proč v tureckém táboře řádily nemoci, především úplavice.

Obráncům se nemoci vyhýbaly, neboť špitálníci se ve svých nemocnicích snažili dodržovat alespoň základní hygienu. Ale jinak na tom nebyli o mnoho lépe. Zásoby se tenčily, prachu a munice také ubývalo. Pokud by Turci na ostrově přezimovali, Malta by byla ztracená.

Ne, že by se Turci nesnažili. Mnohokrát byla situace kritická a osud obránců visel na vlásku. Když se tureckým sapérům podařilo podminovat část hradeb, kterou hájili rytíři Kastilie, sám velmistr se vrhl do boje a svou přítomností zvedl hroutící se disciplínu obránců. Jeden z okamžiků, kdy opět prokázal potřebnou rozhodnost. Byl přitom zraněn do nohy. Od té chvíle se mezi bojujícími objevil ještě mnohokrát, aby je povzbudil. Prakticky nespal a jeho válečné zkušenosti, tvrdost a inteligence mnohokrát pomohly vyhnout se nástrahám nepřátel i naléhání vlastních lidí. La Valette držel svou linii až do konce a vývoj událostí mu dal vždy za pravdu.

Válečné obyčeje

Během obléhání došlo k několika incidentům, které můžeme my, lidé 21. století považovat za zbytečnou krutost a které vrhají stín na jinak bezchybné rytířské jednání Jeana de la Valette.

Když Turci dobyli St. Elmo, nechal jejich velitel Mustafa Paša usekat hlavy význačným rytířům, resp. jejich mrtvolám. Hlavy nechal nabodnout na kůly a těla pustili po vodě směrem k obráncům ve zbývajících pevnostech.

La Valette odpověděl tím, že nechal stít všechny turecké zajatce a jejich hlavy vystřelit z kanónů do tureckého ležení. Krutost? Možná, ale myslím, že nešla zas tak moc nad rámec tehdejších válečných zvyků. Autor mnohokrát zmiňuje, jak výtečným znalcem lidské povahy (dnes bychom řekli psychologem) la Valette byl. Věděl, že v této bitvě jde o osud Evropy, a potřeboval ukázat zejména vlastním lidem, že není cesty zpět. Všichni od té chvíle věděli, že rozběsněný nepřítel nebude brát žádné ohledy.

Podobným způsobem za sebou spálil mosty, obrazně i doslovně, několikrát. Už samotný fakt, že se obránci St. Elmo bránili do posledního dechu, odporoval válečným zvyklostem. Tehdy platil zvyk, že se obránci po prvním prolomení hradeb vzdají a za to jim bude garantován volný odchod. Svou neústupností dal la Valette útočníkům najevo, že jde o boj na život a na smrt.

Opět platilo, že viděl dál, než mnozí jeho současníci. Nešlo totiž o nějakou šarvátku nebo území při mezi znesvářenými rody. Šlo o osud křesťanstva. Se základnou na Maltě byl turecký útok na Sicílii a Itálii na spadnutí a i kdyby neuspěl, Otomanská říše by prakticky ovládala Středozemní moře. La Valette musel mít jistotu, že obránci udělají skutečně všechno, co je v jejich silách.

Pomoc na cestě

Po dlouhých odkladech a naléhání ze strany rytířů Řádu dorazivších ze vzdálených koutů Evropy se vicekrál na Sicílii, don García de Toledo konečně odhodlal vyplout se španělskými sbory a Řádovými rytíři na pomoc napadené Maltě. Koneckonců, turecká kanonáda byla slyšet až na Sicílii.

Nečekaná bouře cestou rozehnala jeho flotilu a trvalo dalších pár dní, než se loďstvo dalo dohromady. Druhý pokus už byl úspěšný.

Kupodivu, turecká flotila, vedená admirálem Pialim, se zachovala dosti liknavě a proti všemu očekávání nezaútočila na křesťanské loďstvo. Admirál Piali byl patrně nejslabším článkem tureckého velení, neboť se dopustil mnoha chyb a přehmatů, včetně neznalosti terénu i místních povětrnostních podmínek. On byl jedním z hlavních důvodů, proč celá operace selhala.

Záchranný kontingent nebyl nijak velký, nějakých 8 až 12 tisíc vojáků. I to byl zřejmě jeden z důvodů, proč don Garcia, jinak velice zkušený válečník, tak otálel s pomocí nešťastnému ostrovu. Sklidil za to ostrou kritiku, dost možná oprávněnou, vzhledem k tomu, co bylo v sázce. Turci sice utrpěli velké ztráty, ale pořád byli v přesile.

A tady se la Valettovi podařil další vyjímečný kousek. Nechal uprchnout muslimského otroka, který jakoby náhodou vyslechl zprávu, že na ostrově přistály pomocné sbory o síle 16 tisíc mužů. Mustafa Paša, velitel turecké pozemní armády, (dez)informaci uvěřil a nařídil ústup. Turečtí vojáci se s úlevou nalodili a celá flotila vyplula na moře. Na poradě s kapitány se Mustafa dozvěděl o počtu nepřátelských lodí a z toho vyvodil, že křesťanské jednotky nemohly být tak silné, jak se původně dozvěděl.

Rozhněvaný Mustafa Paša nařídil opětovné vylodění, i přes odpor admirály Pialiho. Hodlal získat alespoň nějakou trofej, aby se nevrátil k sultánovi s prázdnou. Neúspěch Sulejman neodpouštěl snadno. Naneštěstí pro Mustafu Pašu se jednotky dona Garcíi a Řádových bratří o vylodění dověděli a napadli demoralizovaná turecká vojska. I přes jistou nedisciplinovanost netrpělivých Johanitů z Evropy útok uspěl a znamenal pro Turecko další zkázu. Turci se opět nalodili a tentokrát definitivně odpluli.

Odhaduje se, že z původních možná až 40 tisíc vojáků se jich domů vrátilo asi 10 tisíc.

La Valettův úspěch

Jean Parisot de la Valette se již za svého života stal legendou. Ne na moc dlouho, protože obléhání přežil o necelé tři roky. Využil svého vlivu na získání prostředků na výstavbu nového města, které se stalo hlavním městem souostroví — dnešní La Valetta. La Valette očekával, že se Turci brzy vrátí a chtěl být připraven. Avšak zklamaný sultán obrátil svou pozornost na Uhry.

Jednalo se také patrně o největší vojenský úspěch řádu. Celá Evropa jinak nepříliš oblíbeným Johanitům blahopřála, včetně protestantské anglické královny Alžběty I.

Vojenský a mnišský řád, založený za křížových výprav, byl již v této době středověký přežitek. Památka na dobu, kdy existovalo jednotné křesťanstvo, schopné akce, která přesahovala obzory a zájmy jednotlivých národů a světských knížat. Řád byl totiž podřízen přímo papeži a jedním z jeho základních pravidel bylo, že příslušník řádu nepozdvihne meč proti jinému křesťanskému knížeti. Mnozí to chápali jako aroganci přežilé instituce a v Řádu viděli víceméně nebezpečnou pátou kolonu, která se nezodpovídala místní národní autoritě.

Především Reformace byla příčinou, nikoliv jedinou, proč jednotná křesťanská Evropa už neexistovala. Rodila se nová Evropa, Evropa národních států, kterou dovršil Vestfálský mír se svým vulgárním pojetím cuius regio, eius religio.

Fanatismus a náboženské války

Bradfordova práce je vzácná tím, že se často nepouští do vlastních úvah a nechává především „mluvit dějiny“. Kniha je velice čtivá a doporučuju ji každému anglicky mluvícímu zájemci o historii.

Přesto se autor občas nevyhne prezentaci názorů, které považuje za natolik common sense, že neočekává žádnou kontroverzi. Mám na mysli ty pasáže, kde hovoří o fanatismu muslimů i křesťanů, o tom, jak obě skupiny věří, že přijdou do nebe, když zabijou nevěřícího, a o unikátní škodlivosti tzv. náboženských válek. Já to za common sense nepovažuju a vysvtlím proč.

Autor, jako pravý Angličan, věří, že liberální princip svobody náboženství jednou pro vždy tyto problémy vyřešil. Otázkou svobody náboženství a dalších principů liberalismu se zabývám zde.

Pokud o fanatismu mluví bezvěrec, má tím většinou na mysli silnou víru. Na silné víře není nic špatného. Je to něco, co by měl mít každý věřící. Jestliže někdo, např. kněz Halík tvrdí, že pochybnosti jsou známkou pevné nebo dospělé víry, pak se jednoduše mýlí a je patrně zaslepen moderní filozofií. Pochybování je známkou slabé víry. Silná víra nepochybuje. Silná víra znamená vzít, co se předkládá k věření a věřit tomu, seč mi síly stačí.

Silná víra není v rozporu s rozumem. Ani se nestaví k rozumu zády. Víra je nutná tam, kde rozum už žádné jistoty poskytnout nemůže. Vstal Kristus z mrtvých? Rozum říká, že to není pravděpodobné, ale nikoliv vyloučené, pokud existuje Bůh, který je všemohoucí. Má-li člověk vyřešenou otázku Boží existence, není nerozumné věřit ve Zmrtvýchvstání.

Silná víra také automaticky neznamená nenávist vůči jinověrcům. Církev nikdy neučila, že se křesťan dostane do nebe tím, že zabije člověka jiného vyznání. Nelze vyloučit, že někteří příslušníci kléru takové názory měli, ale ty se nikdy nestaly oficiálním učením církve.

Na druhou stranu není nic špatného na tom chránit své bližní, což zahrnuje i ochranu společné víry. Je-li víra společným dobrem a křesťan věří, že je, protože bez víry je člověk odsouzen k duchovní smrti, je dobré a žádoucí chránit víru všemi dovolenými prostředky. To znamená i válkou.

Křesťan, narozdíl od muslima, nevyznává džihád, nevěří v rozšiřování Kristova náboženství prostřednictvím útočné války. Ale obrana proti útočníkovi, který šíří své náboženství ohněm a mečem, je nanejvýš vhodná. Kruciáty, tedy křížové výpravy byly obranými válkami. Jejich cílem bylo osvobodit Svatou zemi od muslimské nadvlády. Svatá země nepatřila muslimům, islám ji dobyl, stejně jako většinu ostatních území Blízkého východu a Severní Afriky, které původně byly křesťanské.

Katoličtí kněží nesmí nosit zbraň, ale laici ano. Voják je zaměstnání zcela slučitelné s náboženstvím, jehož přikázání zní nezabiješ! Křesťan má právo na sebeobranu. Může být, že ne všechny války, které křesťané vedly, byly spravedlivé, tj. obranné. Může být, že dokonce většina z nich taková nebyla, ale to neznamená, že válka je z podstaty špatná.

Válka tzv. náboženská není v tomto ohledu jiná. Jak už bylo řečeno, ochrana náboženství jako jednoho z nejvyšších dober je stejně nutná a žádoucí jako ochrana jiných dober, zachování vlastního života, vlastní kultury a národnosti. Pokud někdo tvrdí, že války vedené kvůli víře jsou nějakým způsobem horší než války jiné, jednoduše se mýlí.

Řečeno spolu s Donovanem, muži brání to své, ať už je to majetek, rodina či náboženství. I z toho důvodu si nemyslím, že náboženské války jsou v jádru skutečně náboženské. A náboženství většinou nebyla jediná motivace (či záminka), která vehnala národy do války.

Válečná traumata

Několik posledních desetiletí zejména Hollywood prezentuje válku jako něco absolutně špatného a zavrženíhodného, po čem v lidech zůstávají pouze psychické problémy. Ale čím dále jde člověk do minulosti, tím méně nachází něco jako traumata z války. Předpokládejme na chvíli, že válečná traumata jsou hlavně moderní fenomén, navíc do jisté míry zesílený hollywoodskou psychologickou agitací.

Proč tomu tak je?

Odpovědí může být několik. Moderní mechanizovaná válka natolik postrádá lidský rozměr, že to spousta vojáků, včetně profesionálů, špatně snáší. Moderní člověk není schopen snášet útrapy. Moderna člověku sebrala víru v posmrtný život, kde budou všechny slzy vysušeny a všechna strádání odstraněna, a nic nám místo toho nenabídla. A tak moderní člověk žije v představě, že je nesmrtelný a že má nárok na život bez utrpení. Když pak utrpení přijde, je mnohem méně schopen se s ním vyrovnat. Moderní člověk žije především v hlavě, a proto je pro něj psychická realita reálnější, než ve skutečnosti je. Odtud masový úspěch psychiatrie a psychologie.

Bez technologií byli lidé v užším kontaktu s realitou. Protože v minulosti přežili pouze ti nejsilnější, byli lépe vybaveni se s drsnou realitou vyrovnat. Lidé byli od malička připravováni na svou životní dráhu. A to po staletí, jako v případě Jeana de la Valette a jeho dráhy válečníka. Je možné, že takto „vyšlechtění“ jedinci byli schopni podávat takřka nadlidské výkony.

Pouhé spekulace, nic víc.